Co na to děti?

Rodiče vlastní i nevlastní pořád cosi řeší. Plete se do toho široká rodina, každý má svůj názor a to zaručeně ten správný ALE ptá se vůbec někdo dětí, co pro ně znamená stěhování od rodiče k rodiči? Jak se cítí každý týden v jiné rodině? Co říkají na ten nárůst počtu příbuzných a kamarádů? A jak se v tom naučily chodit? V tom všem porozvodovém shonu a zařizování, v té urputné snaze dětem situaci ulehčit a netrápit je, často rodiče zapomenou na to s dětmi mluvit.

Ideální je rozhovor s dětským psychologem ale i doma s dětmi můžete hovořit ale musíte je skutečně POSLOUCHAT!
Právě nevlastnímu rodiči, se děti snadno svěří, pokud si u nich vybudujete onen přátelský ale respektující vztah. O něm více zde.
S dětmi si nejlépe promluvíte formou hry. Ve správném prostředí a naladění. Pomocí správných otázek, tak aby vám uvolněně a přirozeně vyprávělo a vysvětlilo, vám nechápajícím, jak se věci mají. Nechte se poučit, neopravujte, nepospíchejte a hlavně POSLOUCHEJTE. Doporučuji knihu: Pověz mi… – Jak vést profesionální rozhovor s dětmi mezi 4-12 lety od Martine F. Delfos.

Ježíšek a Šťastně až na věky je podfuk!

Dětem se rozvodem odhalí jedno velké dospělé tajemství, které strčí pravdu o Ježíškovi do kapsy. Manželství a láska mámy a táty nemusí být navždy a rodiče nežijí vždy s dětmi pohromadě. Prásk a je to venku. Vzhledem k 70% rozvodovosti, si dovolím tvrdit, že prozrazení toho tajemství nemusí nutně dětem škodit. Spíš je připraví na realitu. Možná by i pohádky mohli končit:”…a žili spolu šťastně až na věky, pokud se tedy nepodváděli, nerozvedli, zběsile nesoudili o děti a znovu neoženili.” (Jedna reálná pohádka zde.)

Čím jsou děti v době rozvodu menší, tím lépe se se situací vyrovnají. Nemohou porovnat stav před a po rozvodu. Tím neříkám, že je OK rozvod s malým prtětem. Naopak. Nepochopím nikdy, kdo dokáže rozbít rodinu s miminem ;-/. To mě vždy rozzuří. Nedovedu si představit, že kvůli milenci zničím rodinu s batoletem, které tu milující rodinu nejvíc potřebuje.

Děti, které chodí do školy, už jsou v další sociální skupině kromě rodiny – ve třídě a škole. Mají kam utéct před nejistotou rozvádějících se rodičů. Kojenec či batole nikam neuteče.
Starší děti (dnes už od 6-7 let) už chápou, co je láska, manželství ale i věrnost a nevěra. Snáze pochopí důvody rozvodu ale dokáží i pěkně zanevřít na toho rodiče, který ho způsobí.

Stepmaminka pak může být záchranou. Vílou, která se objevila v těžkých časech a děti zachránila. Otevřeně si s nimi povídala, když rodiče si na to netroufli.

Děti milují pohádky a šťastné konce. Kdo také ne? Čeká vás svatba s partnerem s dětmi? Nezapomeňte si při obřadu vzít i je! Já při obřadu přednesla slib manželovi i jeho dcerám. Vzala jsem si je všechny tři v dobrém i ve zlém. Nikdy na to nezapomenou a já také ne.

Kam s tím kufrem mrňousové?

Stěhování mezi rodiči ve střídavé péči je snazší pro děti z aktivních rodin. Děti, které tráví každý víkend na jiné chalupě, mají už tak dva pokojíčky a jsou zvyklé se pohybovat mezi více domovy si zvyknou okamžitě. Děti, které jsou najednou vytrženy z domova a musí trávit polovinu času v novém a neznámém prostředí budou potřebovat dodat pocit bezpečí jiným způsobem, a to v koňských dávkách.
Naše holky měly to štěstí, že byly rozlítané až dost. Přejížděly běžně mezi několika domovy a po rozvodu se na polovinu času stěhovaly do jednoho z těch domovů. Byly zvyklé trávit volný čas i dovolené jen s tatínkem. Jejich přechod do porozvodové situace a střídavky nebyl tedy tak dramatický. Vše zlé je asi pro něco dobré.

Jdu k mámě, přepínám…

Dva domovy, dvě rodiny, dvě postýlky ale také dvě výchovy, dvoje hodnoty, dva životní styly i standardy. Dva životy se vším všudy.

Není to moc na dítě, co ani úplně nezahodilo plínu? Jak to může zvládnout? Je to moc ale zvládnout to musí. Tak, jako musí zvládnout velikou hromadu dalších věcí a nepříjemností i radostí, kterým se říká život. Nemusí na to ale být samo.

Chopte se svojí role stepmaminky a pomozte mu to zvládnout.
Dětem stěhování jako takové nevadí. Samozřejmě se bavíme o “rozumné” vzdálenosti a tím komfortu. Děti se přirozeně těší na druhý domov, rodiče, hračky, postýlku. Domovem je pro ně místo, kde se cítí v bezpečí, kde mají své lidi, své věci, své soukromí, své tajnosti i vzpomínky, svůj život. Nepodceňte, jak je domov pro děti důležitý.

Ale pozor. Co když se děti přestanou těšit na druhý domov a naopak odmítají pobyt u druhého rodiče? Může jít zpočátku o kňourání, pak pláč a může to mít i psychosomatické projevy jako v našem případě. Toto vše značí problém, který nezanedbejte a dítě nechte promluvit s dětským psychologem. Budete překvapeni, co se dozvíte.

Dvojí výchova a hodnoty nemusí být ideální ale moji rodiče také vyznávali zcela jiné hodnoty a mě to dalo možnost porovnat, vybrat si a utvořit si své vlastní. Právě tu rozlišnost a možnost srovnání beru jako přínos střídavé péče. To děti jinde nezískají.

Někdy mě sice štve, že děti u nás mají přísná pravidla, povinnosti, mantinely a vzorce chování nastavené dle našich hodnot a představ. Polovinu času ale tráví ve zcela odlišném prostředí a po návratu to je poznat. Pochopily ale a naučily se “přepnout” do jiného režimu. Mimochodem, už vám někdy sousedka poté, co ji navštívilo vaše dítě řekla, jak strašně slušně se chovalo a vy jste nechápala o kom mluví? Tak takhle nějak to asi funguje. Děti zvládnou v klidu několik módú chování a budou se přepínat dle potřeby.

Budeme mít bráchu! Heč!

Děti jsou obecně tvorové společenští a přítomnost dalších dětí nadšeně vítají. Nenechte se pobláznit filmy o nenávidějících se nevlastních sourozencích. Pokud dodržíte jednoduché čarovné pravidlo, děti vlastní i nevlastní budou z velké party unešené. Pravidlo je: spravedlnost, a ve všem. Děti ještě nevědí, že život není fér a pro ně musí být vše fér. Stejná výchova, stejná očekávání, stejné investice, stejné tresty, stejné odměny a hlavně stejný čas rodičů. Děti mají přehnaný smysl pro spravedlnost a pokud jim dáte důvod na sebe žárlit, využijí ho.

Pokud se vám vlastní dítě teprve má narodit, nechte nevlastní děti prožívat těhotenství a těšení se s vámi. Vezměte je na sono, nakupovat oblečky, vybrat kočár a hračky. No a pokud je nevlastní dítko už alespoň na druhém stupni, máte i chůvu a tím vyhráno.
Naše holky svého nevlastního brášku milují. Těhotenství se mnou prožívaly naplno. Zapojila jsem je do příprav, jak to šlo. Nejraději by bývaly byly i u porodu. Byly alespoň první v porodnici. Bráška pláče, když ségry odchází k biomatce a každý den je hledá v jejich pokojíčku. Mluví o nich každý den. Vysvětluji mu, jak to je a myslím, že už to i chápe.

To je babiček!

Nárůst příbuzenstva v některých druhých rodinách je ohromující. Dětem přibudou nevlastni prarodiče i pra-prarodiče, tety a strejdové, bratranci a sestřenice a kdoví, co ještě. No není to skvělé? Tolik lidí, kteří mají najednou rádi vaše děti. Tolik babiček a dědečků na hlídání.
Pokud tedy ovšem fungují normální vztahy v rodině. V “pokažených” rodinách nárůst nemusí být ani poznat. Vím, o čem mluvím. Ale vždy se alespoň někdo najde, komu na dětech záleží.

Já mám v rodině babičku supermanku, co pohlídá o víkend 4 děti a pracuje na plný úvazek (díky mami!) i babičku „papírovou“ a tu dětem vynahrazuji jinak.
Děti rychle pochopily, že zdvojení příbuzenstva přináší zdvojení chalup, návštěv, oslav a hlavně dárků. Tím pádem, čím víc, tím líp.

Děti nechtějí řešit vaše problémy!

Děti řeší a chtějí řešit své dětské problémy a mají jich v dnešní době spoustu. Děti nezajímají vaše trable s biomatkou a nechtějí se jimi obtěžovat. A tak to má být.

Ochraňute je a své bitvy bojujte sama. Jste přece neohrožená bojovnice!

Co si myslí vaše děti, vlastní či nevlastní? Napište! Těším se.:-)